Obec Sobíšky

Obec Sobíšky leží 7,5 km severně od Přerova. Nejvyšší část obce se nachází 321 metrů nad mořem. Domky jsou postaveny na úpatí kopce v údolí, které se mírně svažuje k Vinarům.  Katastrálně i politicky je obec od roku 1990 samostatná. Od roku 1976 patřila pod střediskovou obec Prosenice.  Plocha obce a katastru území je 294 ha. Počet domů  70, počet obyvatel k 1.1.2021 je 156.

Historie obce

Na místě nynějších Sobíšek ležela asi v třináctém století obec Soběslavice či Soběšice. Jméno se odvozuje od osobního jména Soběch, Soběš či Soběslav. Obec tato zanikla a místo leželo nějaký čas pusté. Po opětovném osídlení se již uvádí (kolem roku 1400) dnešní jméno Sobíšky.  Další zmínka o Sobíškách se nachází v pověstech. Prý v dřívějších dobách, kdy byla krajina málo obydlená, tak krajinou Moravy projížděl český kníže, či dokonce sám král, jehož jméno se neuvádí. Za Sobíškami přepadli knížecí oddíl zbojníci a knížeti samému se podařilo ukrýti u pastevců, kteří knížete před zbojníky ochránili. Za prokázanou službu všichni pastevci byli povýšeni na zemany, neboli selskou šlechtu. Dostalo se jim zvláštního poslání - roznášení žalob, neboli půhonu z olomouckého zemského hradu. Tato pověst by byla logickým vysvětlením, proč Sobíšky byly středem půhončích práv. Půhončáci tvořili zcela samostatnou a samosprávnou obec, jejímž středem byly právě Sobíšky o 16 půhončích statcích. Nejstarší písemnou zmínku o Sobíškách nalézáme v listině z 3. listopadu 1275, v níž Zášit z Kurovic, delegovaný Přemyslem Otakarem II., králem českým, k provedení jeho rozsudku ve sporu mezi Budišem, hradišťským opatem, a městem Olomoucí o rozličné pozemky a krčmy u Olomouce, dosvědčil, že uvedl hradišťský klášter v držení přisouzeného statku a vyměřil jeho hranice.  Takřka o sto let později se v olomouckých knihách prúhonných v zápisu z roku 1374 objevil půhončí Mach ze Soběšic, pak ještě v tomtéž a následujícím roce Petr ze Sobíšek, Tomáš a Vaňata, v roce 1397 Pešek, 1405 Jakub, 1407 Matěj ze Sobíšek.  Koncem 16. století došlo ke změně v náhledu na prospěšnost půhončích. Stavové se rozhodli půhončí prodat a tím je vlastně uvést v poddanost. Jednal o tom sněm v Brně roku 1595 a také sněm v Olomouci, konaný v postním čase roku 1596. Samozřejmě, že půhončí se snažili závěry jednání zvrátit, obrátili se proto přímo na císaře Rudolfa II. Hned v roce 1597. Dopis obsahuje řadu postřehů z dosavadního způsobu života půhončích. Půhončí psali, že od "některého sta let k té potřebě markrabství Moravského v kraji Olomouckým, abychom půhony, kdo koho z čeho k soudům zemským toho kraje obsílá a viniti jej chce, roznášeli oddani souc." Jednalo se od starodávna o sedm vesnic a v nich 34 osob, které byly za tu práci zbaveny robot a poplatků a se svými rodinami zůstávali na svobodných gruntech zapsaných v zemských deskách.   Císaře dále informovali, že jakmile s dověděli o jednání sněmu v létě 1596, napsali poníženou suplikaci hejtmanovi a místodržícímu nejvyššího komornictví, kterému až doposud podléhali a také pánům soudcům markrabství moravského. Nicméně o svatojánském soudu, konaném v Olomouci v roce 1597, bylo rozhodnuto o prodeji a následně byli půhončí pozváni do domu místosudího olomouckého kraje Jana Skrbenského, kde se dověděli, že bylo rozhodnuto o jejich prodeji. Tím by ztratili zemské svobody a dostali by se na věčné časy v dědičnou poddanost a v robotu, což už začalo. Pouze zbylých 6 půhončích mělo zůstat při svých svobodách a dále měli roznášet půhony. O dobrovolnosti dávek nikde nebylo nic poznamenáno, Mikuláš Kobylka jim navíc vyhrožoval, že pokud se nepoddají, půjdou do vězení, a to do šatlavy, a ne jak bývalo zvykem, na radnici. Nakonec byla celá věc odložena na příští soud zemský v Olomouci o svatých Třech králích 1598. Na sněmu v roce 1599 stavové rozhodli, aby proti půhončím, pokud se nepoddají, bylo zakročeno silou. Nic nepomohlo, kupní smlouva z 8. července 1597 byla sice s prodlením, ale byla zanesena do desek zemských v roce 1600.  Na začátku 17. století svitla půhončím naděje, protože sněm v Brně 1603 přikázal nevyšším úředníkům a zemským soudcům, aby se s Karlem starším ze Žerotína a dalšími kupci jednalo o odprodeji půhončích. Po roce 1607 byli půhončí přiřazeni ke svobodným dvořákům, což znamenalo, že jako přímí zemští poddaní platili berně a jiné sbírky panovníku a zemi na základě přiznání, které za ně vydával menší komorník olomouckého kraje. Vydáním Obnoveného zřízení zemského na Moravě v roce 1628 přestaly platit dosavadní soudní zvyklosti a na místo půhončích nastoupili komorníci.

Půhončí zůstali svobodnými dvořáky povinnými službou zemi a panovníkovi.

Za II. světové války v neděli 3. února 1945 se nad obcí odehrál souboj německé stíhačky FW - 190, pravděpodobně se sovětskými letadly,. Německý pilot byl sestřelen,  vyskočil padákem a dopadl nezraněn poblíže obce. Zasažené německé letadlo spadlo na stavení Františka Drábka, benzín se rozstříkl i na sousední střechu Antonína Hanáka. Obě střechy shořely. Kusy vraku letadla přeletěly přes silnici do zahrady rolníka Josefa Bajera. 

Zajímavosti a památky obce

U cesty do Vinar stojí dřevěný kříž, od něhož pochází i místní název polí "U kříže". Půhončí dům č. 14 má v průčelí zachovalý partikus, což je sloupová plochostropá předsíň. Kaple Antonína Paduánského postavena roku 1660 rychtářem Janem Pavlíčkem.  Jje barokního slohu, nyní je po generální opravě, včetně oltáře, oboustranných lavic a kůru. V roce 1992 byl do věže umístěn původní půhončí zvon.

Bašta - vápencová pec válcovitého tvaru z kamene. Její umístění je pod trafostanicí u "Dvora". Při silnici do Zábeštní Lhoty poblíž nejvyššího bodu katastru obce stojí kaple Jarošova, jmenovaná podle svého donátora - zbudovatele rychtáře Jaroše. U cesty do Lazník stojí kaple Drbalova. Dnes zvaná Kolářova, dle majitelky Kolářové, vnučky zakladatele půhončáka z č. 1 Drbala. Na pravé straně cesty do Zábeštní Lhoty byla postavena roku 1810 socha sv. Augustina, z kamene umělecky tesaná. Po čas války byla poškozena a uložena v obecní kapli. Nyní je zrestaurována a umístěna na podstavci u kaple.

Na katastru obce se pro vápencovou půdu daří pěstování chmele. Nad obcí je dominanta v podobě česačky a sušárny chmele.V horní části“T“ tvaru obce stojí hospoda  u Indráků od roku 1928. Do roku 1860 stávala hospoda na Macalce, později kolem roku 1900 v č. 2. Prodejna Jednota je od roku 2015 uzavřena a budovu odkoupila obec. Nově je na místě bývalé Jednoty, která byla postaven v akci „Z“, dům č. 16, který je součástí zrekonstruované budovy obecního úřadu a tvoří tak jeden dominantní celek. V roce 1996 byla v obci v lokalitě Macalka zahájena výstavba domů, z nichž některé již stojí. Do budoucna by zde mělo stát až 20 rodinných domků. Nyní je obydleno již 10 domů.

Obec bývala přiškolena k Buku (školu postavily obec Buk a Sobíšky), později do Prosenic. Sobíšky farností spadají pod Penčice. Od roku 1952 pracuje v obci  sbor dobrovolných hasičů, který býval a je organizátorem všech sportovních a kulturních zábav, např. hodů, dětského dne, drakiády, pálení čarodějnic, mikulášské zábavy, plesu a dalších.  V obci je knihovna. Sobíšky jsou plynofikovány a mají kanalizaci. Cesty jsou asfaltové s pouličním osvětlením. Do obce zajíždí autobus směr Zábeštní Lhota a Potštát.