Drobečková navigace

Úvod > Historie

Historie

První historické zmínky o SobíškáchHistorie
Na místě nynějších Sobíšek ležela asi v třináctém století obec Soběslavice či Soběšice. Jméno se odvozuje od osobního jména Soběch, Soběš či Soběslav. Obec tato zanikla a místo leželo nějaký čas pusté. Po opětovném osídlení se již uvádí (kolem roku 1400) dnešní jméno Sobíšky. Některé topografie (Schwoy 1794, Wolny 1834) uvádějí, že slula Visky. Další zmínka o Sobíškách se nachází v pověstech. Prý v dřívějších dobách, kdy byla krajina málo obydlená, tak krajinou Moravy projížděl český kníže, či dokonce sám král, jehož jméno se neuvádí. Za Sobíškami přepadli knížecí oddíl zbojníci a knížeti samému se podařilo ukrýti u pastevců, kteří knížete před zbojníky ochránili. Za prokázanou službu všichni pastevci byli povýšeni na zemany, neboli selskou šlechtu. Dostalo se jim zvláštního poslání - roznášení žalob, neboli půhonu z olomouckého zemského hradu. Tato pověst by byla logickým vysvětlením, proč Sobíšky byly středem půhončích práv. Půhončáci tvořili zcela samostatnou a samosprávnou obec, jejímž středem byly právě Sobíšky o 16 půhončích statcích. V Radvanicích a Hostkovicích bylo jich po 6, v Nelešovicích 4, v Kyničkách 3, v Dubčanech 2, v Předmostí 1.

Dějiny Sobíšek

Nejstarší písemnou zmínku o Sobíškách nalézáme v listině z 3. listopadu 1275, v níž Zášit z Kurovic, delegovaný Přemyslem Otakarem II., králem českým, k provedení jeho rozsudku ve sporu mezi Budišem, hradišťským opatem, a městem Olomoucí o rozličné pozemky a krčmy u Olomouce, dosvědčil, že uvedl hradišťský klášter v držení přisouzeného statku a vyměřil jeho hranice.

kapličky kapličky

Svědky byla celá řada šlechticů majících své državy v okolí Olomouce, a to v menší míře západním směrem, ale ve větší míře jižním, a nejvíce východním směrem. Proto se v listině vůbec poprvé objevila zmínka o obcích dnešního přerovského okresu - Buk, Lhota, Polkovice, Prosenice, Trnávka, Tupec, Veselíčko. Mezi svědky byl uveden také Slavon ze Soběšovic, který byl úředníkém Kuny, olomouckého komořího. Předpokládáme, že jde o Sobíšky vzhledem k místům z okolí Sobíšek v listině uvedených. Nynější tvar vznikl právě zdrbněním od Soběšovice - Soběšice - Sobíšky. Schwoyovo Topografie se zmiňuje o tom, že původní název obce měl být Visky, ale v pramenech toto tvrzení oporu nemá.Hostinec

Takřka o sto let později se v olomouckých knihách prúhonných v zápisu z roku 1374 objevil půhončí Mach ze Soběšic, pak ještě v tomtéž a následujícím roce Petr ze Sobíšek, Tomáš a Vaňata, v roce 1397 Pešek, 1405 Jakub, 1407 Matěj ze Sobíšek. V roce 1414 pohnala Kordula ze Sobíšek pana Sulíka z Konice z 10 hřiven grošů, protože jí vzal peníze, které dostala jako věno od svého nebožtíka muže. O padesát let později pohnal Jan Burek ze Sobíšek Jindřicha z Morkovic z pěti hřiven grošů, že mu nechtěl splatit dluh. V roce 1466 dal Jindřich z Horních Lazník zapsat Matěji ze Sobíšek a jeho dědicům jeden a půl lánu v Horních Lazníkách se vším příslušenstvím. V nejstarších olomouckých berňových registrech z roku 1516 byl proveden zápis o tom, že půhončí ze Sobíšek Jan Křehánek přinesl od 7 půhončích z dědiny 3 zl. Od půhončích z Radvanic přinesl 2 zl. Matěj Račovský, uveden byl též půhončí z Dubčan.


kostel - interierKoncem 16. století došlo ke změně v náhledu na prospěšnost půhončích. Stavové se rozhodli půhončí prodat a tím je vlastně uvést v poddanost. Jednal o tom sněm v Brně ve středu po neděli Invocavit roku 1595 a také sněm v Olomouci, konaný v postním čase roku 1596. Samozřejmě, že půhončí se snažili závěry jednání zvrátit, obrátili se proto přímo na císaře Rudolfa II. Hned v roce 1597. Dopis obsahuje řadu postřehů z dosavadního způsobu života půhončích. Půhončí psali, že od "některého sta let k té potřebě markrabství Moravského v kraji Olomouckým, abychom půhony, kdo koho z čeho k soudům zemským toho kraje obsílá a viniti jej chce, roznášeli oddani souc." Jednalo se od starodávna o sedm vesnic a v nich 34 osob, které byly za tu práci zbaveny robot a poplatků a se svými rodinami zůstávali na svobodných gruntech zapsaných v zemských deskách. Kdokoli by je chtěl vinit, měl je pohnat k zemskému soudu a podobně oni měli právo pohnat viníka k soudu zemskému. Jejich povinností byly zaznamenány ve zřízení zemském z roku 1535 po písmenem A. Dříve dostávali po jednou groši českém od jedné míle, nyní měli od míle dva groše bílé. Císaře dále informovali, že jakmile s dověděli o jednání sněmu v létě 1596, napsali poníženou suplikaci hejtmanovi a místodržícímu nejvyššího komornictví, kterému až doposud podléhali a také pánům soudcům markrabství moravského.

křížek křížek

Nicméně o svatojánském soudu, konaném v Olomouci v roce 1597, bylo rozhodnuto o prodeji a následně byli půhončí pozváni do domu místosudího olomouckého kraje Jana Skrbenského, kde se jich ptali, jaké dávali dávky. Oni odpověděli, že ne z povinnosti, ale jen z dobré vůle odváděli v době konání soudů v Olomouci nejvyššímu komorníkovi pro snadnější vyživení 30 měřic ovsa, 30 slepic a 6 kop vajec. Na to se dověděli, že bylo rozhodnuto o jejich prodeji, a to hejtmanu moravskému, jímž byl Fridrich ze Žerotína 17 osob, Jetřichu Potstatskému z Prusinovic, soudci zemskému, 6 osob a Mikuláši Kobylkovi z Kobylího 5 osob. Tím by ztratili zemské svobody a dostali by se na věčné časy v dědičnou poddanost a v robotu, což už začalo. Pouze zbylých 6 půhončích mělo zůstat při svých svobodách a dále měli roznášet půhony. O dobrovolnosti dávek nikde nebylo nic poznamenáno, Mikuláš Kobylka jim navíc vyhrožoval, že pokud se nepoddají, půjdou do vězení, a to do šatlavy, a ne jak bývalo zvykem, na radnici. Nakonec byla celá věc odložena na příští soud zemský v Olomouci o svatých Třech králích 1598.

kaple kaple

Na sněmu v roce 1599 stavové rozhodli, aby proti půhončím, pokud se nepoddají, bylo zakročeno silou. Nic nepomohlo, kupní smlouva z 8. července 1597 byla sice s prodlením, ale byla zanesena do desek zemských v roce 1600. Podle zápisu koupil Fridrich ze Žerotína 17 osob půhončích, a sice v Předmostí 3 osoby, v Sobíškách 9 osob, v Nelešovicích 5 osob za 792 zl. Měl ale za povinnost odvést ze svého statku blízko Brna šest osob vhodných k roznášení půhonů v kraji brněnském. Protože v době od uzavření smlouvy do jejího zapsání do desek zemských Fridrich ze Žerotína zemřel, ujal se jeho majetku Karel starší ze Žerotína. Na začátku 17. století svitla půhončím naděje, protože sněm v Brně 1603 přikázal nevyšším úředníkům a zemským soudcům, aby se s Karlem starším ze Žerotína a dalšími kupci jednalo o odprodeji půhončích. Po roce 1607 byli půhončí přiřazeni ke svobodným dvořákům, což znamenalo, že jako přímí zemští poddaní platili berně a jiné sbírky panovníku a zemi na základě přiznání, které za ně vydával menší komorník olomouckého kraje. Vydáním Obnoveného zřízení zemského na Moravě v roce 1628 přestaly platit dosavadní soudní zvyklosti a na místo půhončích nastoupili komorníci.kříž u cesty

Půhončí zůstali svobodnými dvořáky povinnými službou zemi a panovníkovi. Podle zachované gruntovní knihy půhončí obce byli majiteli půhončích gruntů v Sobíškách v 2. polovině 16. a v 1. polovině 17. století následující osoby, které jsou popsány v kapitole "Posloupnost rodů a majitelé půhončích gruntů, chalup." V soupisu usedlých z roku 1667 byli v Sobíškách uvedeni tito půhončí: Chroníček, Suska, Pavlíček, Janourek, Zavadil, Vašků, Pospíšil, Navrátil, Jaroš. V době druhé lanové vizitace, která u půhončích proběhla 31. října 1675 za účasti rychtáře půhončího Jana Pavlíčka v Hostkovicích, bylo uvedeno 10 půhončích, z toho 9 sedláků a 1 domkář. V roce 1750 podle úředního popisu bylo v Sobíškách rovněž 10 půhončích, jmenovitě: Fr. Chromeček, Karel Suska, Josef Suska, František Stýskal, Jan Zavadil, Jiří Stýskal, František Zehnula, Jan Navrátil, Jakub Fryč. Výměnek Antonína Konečného od Chromečkova statku a statku K. Susky. Podle Swoyovy Topografie s údaji z roku 1791 bylo v Sobíškách 16 domů se 169 obyvateli, tj. 36 rodin. V roce 1834 podle údajů Řehoře Volného bylo v Sobíškách 16 domů, v nichž žilo 1387 osob, z toho 67 mužského a 71 ženského pohlaví. Chovali 43 koní, 2 voly, 43 kusů krav, 160 ovcí.

Sobíšky Sobíšky

Zajímavá událost II. světové války

Tato vzpomínka patří starším obyvatelům Sobíšek, kteří si pamatují na souboj německé stíhačky FW - 190, pravděpodobně se sovětskými letadly, který se udál v neděli 3. února 1945, nad touto obcí. Odpoledne, krátce po obědě, byl sestřelen tento německý pilot, když jeho hořící letadlo začalo klesat. Jeho pilot vyskočil padákem a dopadl poblíže obce.

pohled na obecPřiběhli k němu chlapci ze Sobíšek, kterých se ptal, kde se nachází. Byl celý od oleje, hlavně v obličeji. Jelikož se s chlapci nemohl domluvit, dovedli ho k panu Karlu Richterovi, který se od něj dověděl další podrobnosti o jeho letu. Podle jeho vyprávění byl tento pilot, teprve devatenáctiletý chlapec (odchovaný ve skupině hitlerjugend - Hitlerova mládež) povolán k německým leteckým silám Luftwaffe. Startoval před polednem z jednoho letiště v Horním Slezsku a při pronásledování sovětského letadla došlo k souboji. Dostal zásah, při kterém se mu poškodilo olejové potrubí, olej postříkal skla na celé kabině, takže ztratil orientaci. Nezbývalo mu již nic jiného, než otočit stroj podvozkem nahoru a vypadnout ven. Zasažené německé letadlo spadlo na stavení Františka Drábka, benzín se rozstříkl i na sousední střechu Antonína Hanáka. Obě střechy shořely. Kusy vraku letadla přeletěly přes silnici do zahrady rolníka Josefa Bajera.obraz sv. panny Marie

Padák se mu ihned otevřel a on dopadl na zem, do polního hnojiště místního statku. U Richterů se nejdříve umyl, byl přizván k nedělnímu obědu. Prý byly na oběd švestkové knedlíky, které ještě v životě nejedl, takže si na nich velmi pochutnal. Bohužel byl natolik zfanatizován nacizmem, že ještě před koncem války přesvědčoval hostitele, že Německo válku vyhraje a to pomocí tajných zbraní, které má Hitler k dispozici. Odpoledne požádal pana Richtera, aby jej odvezl na nejbližší nádraží, odkud musí ihned odejet na mateřské letiště, aby mohl opět startovat proti nepříteli. Přestože bylo sněhu poskrovnu, zapřáhlo se do saní. Stiskem ruky se rozloučili a zmíněný letec slíbil, že se po vyhrané válce přijede na pana Richtera podívat. Pod levou paží tiskl svůj padák, který mu zachránil život, prý ho bude možná potřebovat ještě při dalších soubojích s nenáviděným nepřítelem, nad kterým musí Německo zvítězit. Tento zfanatizovaný mladík se po válce již neozval, snad přežil, snad padl. Jeho jméno si pan Richter nezapamatoval, jen mu řekl, že byl synem holiče z města poblíž severočeských hranic, tedy v regionu Budišín, Lipsko, nebo Drážďany.